Chvála termitům.
Lidé jsou různé (blbé a pitomé, dodával prý pan Werich). Někdo rád holky, jiný vdolky – praví lidový klasik. To se týká i hudby. Jeden si diriguje u Wágnera, druhý notuje s Moravankou. Ale co s těmi, kteří nepostojí u jednoho šuplíku a přehrabují se tu v Neckářově Planetáriu, od symphonic metalu přes gothic rock se vrhnou k film score metalu, aby se nakonec schoulili u pařezu s didgeridoo? Co tedy se mnou? Nic. Nechám se být. Čas od času mne sice zarazí "můj rozsah", ale neřeším to a poslouchám právě to, co si moje nitro žádá.
Teď si pouštím Ondřeje Smeykala a vzpomínám na fantastickou atmosféru při jeho návštěvě, kdy osmdesáti seniorům na vánoce představoval své australské eukalyptové poklady. Oči navrch hlavy měli všichni – na podiu i v sále. A duše se procházely někde hluboko v džungli.
PS: CD TjilaTjila jsem kdysi půjčila ... dodnes ho nemám a nemůžu sehnat ... :o(
