Bez přátel to nejde.
Odhodlala jsem se, šla poprvé, zaplatila, šla podruhé, ... a už to vypadalo, že naposledy. "Toto lidský mozek nemůže zvládnout!" ječela Blíženkyně – odbornice na paměť. "Drž papulu, nepruď a cvič!" umravňovala ji druhá. "Devět, maximálně devět prvků!" nedala se odbýt první... Hádaly by se asi dodnes, kdyby... Kdybych si "nepořídila" Tai Chi Přátele. Jeden nešťastník, který si také nebyl schopen zapamatovat obrovské množství pohybů nám předváděných, našel na YouTube mezi desítkami jiných alespoň začátek "naší" sestavy. Druhá, již tři roky pokročilá milovnice tohoto umění, se uvolila k doučování.
A pak jsem našla moudrá slova Mistra Osho:
“Taiči, to je umění, není to věda, a tak si s ním může každý pohrávat a hledat, co mu vyhovuje. Je tu možný nesmírně volný přístup. Nic v něm není pevně stanoveno, má v sobě obrovskou svobodu. Naučte se tedy tomuto umění, a pak je používejte po svém – dejte mu svou vlastní příchuť. Nikdy se nestaňte ortodoxními vyznavači, jinak vám nepomůže, ale sváže vám jen ruce. Jeho účinek bude omezený. Ale pokud je dokážete vylepšovat, upravovat, pak pro vás bude skutečně nesmírným přínosem. Vždycky si najděte svou vlastní cestu.”
Už se nebojím, že to nezvládnu. Už se nestresuji, že vypadám jako sklerotické pako. Už si "umění půvabných, ladných pohybů – tai-či" hodlám jen užívat.
