Miluj kolegu svého a nechej v kanceláři mobil.
Nemám ráda mobily. Věřím tomu, že jsem byla jedna z posledních, která si jej kdysi pořídila jen proto, že Kulíšek byla dvakrát týdně na D1 a já při poslechu dopravního zpravodajství kolabovala. Proto ho nechávám – ne, nezapomínám, to mi má profesní čest nedovoluje – kde to jen jde. Včera v poledne, chvíli před přesunem na další vzdálené pracoviště, jsem zjistila, že je vybitý. Dala jsem ho do nabíječky s potutelnou myšlenkou: nechám ho tu, budu mít klid, mám se na co vymluvit. Jenže ...
Po návratu domů – pozdě večer, vybitá jak porcelánové pojistky po zásahu bleskem, vrhám se k e-mailu... co kdyby došla zpráva z Ostrova. Nedošla... ale:
14:41 Opakovaně mi tu zvoní nějakem mobil a nedá pokoj.
14:57 Ten přístroj se stále ozývá.Co s ním?
14:58 Už zase a nedá pokoj.
15:01 Už zase.Žádám povolení k destrukci.
15:09 Domlouvám.Vyhrožuji.Pípe stále.Vím, kde mají levně Semtex.
15:18 Teď už jsem mu vynadal.Pípe stále ve stejných intervalech a nedá si to vymluvit.
15:21 To se nedá vydržet.Du na pivo – oběd.
16:06 Vrátil jsem se z ředitelny a stále pípá. Na Vršku jsou ostré střelby, mohu?
Nevím, jak se dobíjí porcelánky, ale já se smála i ze sna.
PS: Doufám, že oba střelby přežili. Pro jistotu vezmu s sebou nějakou náplast.
PPS: Tipnete si profesi mého kolegy?
