Márinka na netu

Odříkaného chleba největší krajíc.

Já se tak těším na prázdniny a s tebou do fitka a na výlet na jablka a vlakem na Sever a vůbec ... psala mi Kulíšek ze školy domů nadšené e-maily. Sdělená radost, dvojnásobná radost. I já se těšila. I Rak se těšil. I Max se těšil. Jen králíci se netěšili ... Znáte to? Všechno je vždy jinak.

V sobotu jsme domů přivezli vypůjčený moštovač, Rak poslal do králičího nebe pár ušáků, sbalili jsme plato vajec a v neděli ráno jsme se vypravili pod Buchlov ke známému na jablka. Už, už jsme málem vyjížděli, když tu zacinkala SMS – na kafe dojeďte, ale jablka nejsou, to málo, co bylo, někdo obral ... Tak to bývá s neoplocenými zahradami. A já se tak těšila, jak z dovezených jablek mimo moštu nadělám železné ježky a po příslušné chemické reakci se budu ládovat ferrumovými jablky. Houby ...

Blížil se den, kdy zpravidla jezdíme na Sever na hrob. Ačkoli jsem nedávno do svých trubek natankovala novou čerstvou pohonnou hmotu, na dálkové trasy za volantem jsem se ještě necítila. Když tu Kulíšek objevila akci „lídlvlak" – jízdenka za stopade kamkoli a zpět. Super nabídka, pojedeme vlakem. Budeme si číst, povídat, paráda.  Koupila jsem tři jízdenky. Do peněženky jsem uschovala tři pokladní doklady, které jsme měli před odjezdem podepsat a tři stvrzenky od platby kartou. Doma jsem jízdenky pečlivě uschovala a stvrzenky vyhodila. Na druhý den jsem se nad novinovou zprávou, že na Moravě už „lídljízdenky" došly, tetelila, jaké jsme měli štěstí, že nám to o fous neuteklo.

Ráno, těsně před odjezdem do města na vlak, jsem rodinu vybídla, abychom si podepsali každý svou jízdenku. Vytáhnu je a chvíli marně hledám příslušný řádek. Až po minutě civění na stvrzenku o platbě kartou a pěti minutách nesmyslného a naprosto marného přehrabování hromádky jiných dokladů jsem pochopila, že vlakem dnes určitě nepojedeme. Nejdříve jsem se slzami v očích a vztekem na svou blbost zalezla zpátky do peřin. Ale pak jsme nasedli do auta a jeli „jako za stara". Za příjemné ho počasí jsme rozsvítili na hrobech příbuzných i Familie Zaar – ne Bernardu Žorovi, jak o něm píše Petr Bezruč, ale symbolicky jeho mamince J. V Kauflandu nakoupili horu jablek na ježky. U kamarádky poseděli, pojedli, poplkali, shlédli video se svatbou. V nedaleké „zázračné" studánce nabrali pramen živé vody a ve vedlejší vsi vyzkoušeli nedávno otevřený automat na prodej mléka.

Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu. A zítra hurá do fitka!

linkuj.cz vybrali.sme.sk