Márinka na netu

Odříkaného chleba největší krajíc.

Já se tak těším na prázdniny a s tebou do fitka a na výlet na jablka a vlakem na Sever a vůbec ... psala mi Kulíšek ze školy domů nadšené e-maily. Sdělená radost, dvojnásobná radost. I já se těšila. I Rak se těšil. I Max se těšil. Jen králíci se netěšili ... Znáte to? Všechno je vždy jinak.

V sobotu jsme domů přivezli vypůjčený moštovač, Rak poslal do králičího nebe pár ušáků, sbalili jsme plato vajec a v neděli ráno jsme se vypravili pod Buchlov ke známému na jablka. Už, už jsme málem vyjížděli, když tu zacinkala SMS – na kafe dojeďte, ale jablka nejsou, to málo, co bylo, někdo obral ... Tak to bývá s neoplocenými zahradami. A já se tak těšila, jak z dovezených jablek mimo moštu nadělám železné ježky a po příslušné chemické reakci se budu ládovat ferrumovými jablky. Houby ...

Blížil se den, kdy zpravidla jezdíme na Sever na hrob. Ačkoli jsem nedávno do svých trubek natankovala novou čerstvou pohonnou hmotu, na dálkové trasy za volantem jsem se ještě necítila. Když tu Kulíšek objevila akci „lídlvlak" – jízdenka za stopade kamkoli a zpět. Super nabídka, pojedeme vlakem. Budeme si číst, povídat, paráda.  Koupila jsem tři jízdenky. Do peněženky jsem uschovala tři pokladní doklady, které jsme měli před odjezdem podepsat a tři stvrzenky od platby kartou. Doma jsem jízdenky pečlivě uschovala a stvrzenky vyhodila. Na druhý den jsem se nad novinovou zprávou, že na Moravě už „lídljízdenky" došly, tetelila, jaké jsme měli štěstí, že nám to o fous neuteklo.

Ráno, těsně před odjezdem do města na vlak, jsem rodinu vybídla, abychom si podepsali každý svou jízdenku. Vytáhnu je a chvíli marně hledám příslušný řádek. Až po minutě civění na stvrzenku o platbě kartou a pěti minutách nesmyslného a naprosto marného přehrabování hromádky jiných dokladů jsem pochopila, že vlakem dnes určitě nepojedeme. Nejdříve jsem se slzami v očích a vztekem na svou blbost zalezla zpátky do peřin. Ale pak jsme nasedli do auta a jeli „jako za stara". Za příjemné ho počasí jsme rozsvítili na hrobech příbuzných i Familie Zaar – ne Bernardu Žorovi, jak o něm píše Petr Bezruč, ale symbolicky jeho mamince J. V Kauflandu nakoupili horu jablek na ježky. U kamarádky poseděli, pojedli, poplkali, shlédli video se svatbou. V nedaleké „zázračné" studánce nabrali pramen živé vody a ve vedlejší vsi vyzkoušeli nedávno otevřený automat na prodej mléka.

Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu. A zítra hurá do fitka!

Peníze vládnou světem.

Chodím. Kmitám nohama. Tahám závaží. Potím se jak dveře od chlívka. Ale už nefuním. A nebolí mě ruce. Kdepak jen cross trenažer. Hned napoprvé čtyři mašinky. Sice pijánko, jedno, dvě závažíčka, ale přece. Néé, já nechci hubout! upozorňovala jsem trenéra. Jen potřebuji dostat do lajny páteř. Ukažte, jakou máte diagnozu? Jo, tak to už nesrovnáte. Jen to můžete obalit svaly, ať se to nezhoršuje a nebolí... uzemnil mě. A to břicho musí taky pryč. To má na páteř taky vliv. Takže mne čeká ještě pátá, šestá mašina. Zatím jsem ukázněná a vzorně plním svůj "závazek" – 3x týdně. No bodejť, když jsem si pro jistotu zaplatila pernamentku. Kdyby na mě provokativně nemrkala z peněženky místo peněz, nevím, nevím...

Zítra dopoledne si před posilovnou střihnu denzitometr. A před tím asi jedno davové šílenství. Léta letoucí sháním ramenní návlek. Potkala jsem ho jedinkrát, bratru za jedenáct stovek :o(. Pro "akční" zboží jsem v Lidlu byla jen jednou a přísahala jsem si, že už mě tam – v tom davu mých milovaných, přetékajícími vozíky strkajících se, krizí zřejmě nedotčených, u pokladny mou "zdržující" platbu kartou brblavě odmítajících seniorů – nikdo nikdy neuvidí. Ale když ten můj cemříček by si ten návleček tolik přál! Že jsme tam ty jízdenky dneska šli kupovat. To byl Kulíškův nápad. Ona za to může. Klidně si pak odjede do školy a mě v tom nechá ráchat.

Dočetla jsem Larssonovy Muže, kteří nenávidí ženy. Skvěle napsáno. Myslela jsem si, že ji odložím. Drsné. Ale nedalo se. Musíte číst. Číst až do úplného konce. Jsem zvědavá, jestli v druhém díle budou pokračovat osudy Lisbeth. Ta dívka mne moc zajímá ...

Od literatury ke crossovému trenažeru.

Poslední týdny jsem hodně četla. Co taky jiného ve špitále, když do vás zrovna nešťourají nebo vás neprosvěcují. Mimochodem před chvílí v tv ukazovali, jak na jednom britském letišti používají scanner, který člověka dočista "svlékne". Ať žijí paprsky

Chápu, že číst v nemocici knížku o tom, jak se žena dostává po mozkové mrtvici z afázie, může někomu připadat morbidní. Ale tento pravdivý příběh by měli číst všichni dosud zdraví. Aby věděli, co se pak s nimi děje a aby pochopili i blízcí. Jsem ráda, že letuška Viktorie Bartoníčková Cestu z mlčení o sobě napsala. Je dobré vědět. A máme-li vědomosti, můžeme pomoci. Jiným i sobě.

Tuto neděli měl podruhé a tentokrát velmi důstojný pohřeb mistr hororu Edgar Allan Poe. Před 160 lety se jej zúčastnilo pouze sedm lidí a okolnosti jeho smrti nebyly dodnes zcela objasněny. Metthew Pearl sebral všechny dostupné i dosud nepublikované informace, přidal trochu fabulace a vznikl tak zajímavý román Přízrak Edgara Allane Poea, popisující jeho poslední dny života.

Pouhopouhá dvouhodiná záležitost, to je Bílej kůň, žlutej drak česko-vietnamské studentky Lan Pham Thi. I přesto, že novela získala nedávno cenu Knižního klubu, není to žádný literární zázrak. Přichází však s tématem, o kterém se u nás mnoho nepíše – rasismus vůči "vietnamským Čechům". Vůči lidem, kteří se sice narodili u nás, ale přesto se nemohou zbavit nálepky cizinců. Lidem, kteří u nás žijí dvacet i více let a stále se setkávají jak s útoky jednotlivců, tak oficiálních představitelů společnosti. Pohled "z druhé strany" je napsán velmi tvrdě a možná trochu jednostranně. A vzhledem k popisovaným reáliím v Písku dosti odvážně.

Nedávno jsem odložila vychvalovaný bestseller Erlenda Loeho Naivní. Super. Na líčení absurdního chování třicátníka jsem už asi fakt stará. Kupodivu Doppler téhož autora, popisující neméně absurdně se chovajícího čtyřicátníka, mne zaujal. Hrdina po pádu z kola dochází k zásadní myšlence – nemá rád lidi. Nemá rád to, co dělají, nemá rád to, jací jsou, nemá rád to, co říkají. Opustí rodinu a v nedalekém lese žije ve stanu s losím mládětem. Škoda, že osobní krizi, lidskou osamělost, nesouhlas s konzumem, se všeobecným názorem na to, co je správné a korektní, nelze takto vyřešit. Kdo ví, co napadne mne, až spadnu z ...

... crossového trenažeru. Já TAM totiž FAKT ŠLA. Jen tak, bez sportovní výbavy, pouze rekognoskovat terén... Ve fitku sice "pás na běhání" nemají, majitel je proti nim zaujatý. Ale doporučil mi crossový trenažer. Obluda vyšší a širší než já na mě kývala svými chapadly a já se bála jen přiblížit. Vyzkoušejte si to, nebojte se, vyzýval mne trenér laskavě. Měla jsem dojem, že tu hydru nemůžu ani za nic dostat do pohybu. Kupodivu to šlo lehce. Přesto jsem "přešlápla" jen párkrát, abych ji nenaštvala a neshodila mne hned při předváděčce. Po zhodnocení mého exteriéru, nálezu rentgenologa a dechové frekvence po "ujití" několika kroků, mi trenér řekl, že jsem přišla pět minut po dvanácté. Ale když začnu CHODIT, mám ještě šanci. Tak jsem mu (si) slíbila, že zítra přijdu. Tepláky, triko a jarmilky pod paží...

PS: Obdivuji scénáristu Erica Rotha a režiséra Davida Finchera, jak dokázali z nezáživné a depresivní povídky F. S. Fizgeralda Podivuhodný případ Benjamina Buttona vykřesat tak nádherný film.  

Z postele na postel ... ještě teplou ...

Záhada nerozluštěna. Z fáze experimentů na a v mém těle přecházím do fáze medikamentálních pokusů. Jeden lék nesnášíte? Nasadíme vám druhý a za měsíc se uvidí. Pomůže, dobře tak. Nepomůže, uděláme další testy. Nic neřeknou? Juknem se na zoubek tenkému střevu. Další sonda? Ani zaboha! Doufám, že v nejbližším špitále už montují kamerku, kterou klidně spolknu a ta ať mi šmejdí, kudy chce. Šlauch už na svém jídelníčku odmítám.

Co mne však zaráží, je přeplněnost nemocnice. Že by regulační poplatky nefungovaly? Nebo u nás hřešíme na darovací smlouvy? Nebo to se zdravím národa jde tak šupem s kopce? Ani ve čtvrtek nebyla postel hned volná. Čekárna u přijímací interní ambulance (a nejen u ní) byla plná tak, že lidé neměli kde sedět. Na vozíku ležela dívka, zpod deky jí čouhaly kanady, bledý obličej a ruka s infuzí. Sanitáři vozili pacienty z oddělení na vyšetření po dvou – jednoho tlačili, druhého táhli. Odstavili. Utíkali pro další. Přivezli je. Odvezli ty první. A tak dokola. A to se prosím ordinovalo! Ne, lékaři ani sestřičky se neflákali. Tak to prý bylo celý týden – nejen to úterý, kdy mne poslali domů...

Když jsem se s dalšími dvěma dámami dostala alespoň na oddělení, musely jsme čekat, až se po jiných, ještě přítomných pacientkách, převleče postel ...

Mám to za sebou.(?) Ještě že jsem si vzala za manžela potomka kováře a stará kovárna stále stojí. Budu loupit „železný perníček". Mimochodem, jakýkoliv recept na využití železného šrotu k zásobení krevního řečiště ferrumem vítán!

Na internetu jsem si našla článek „Když chybí železo". Moc se mi líbil první doporučený odkaz za posledním odstavcem: Vibrátory-online.cz . Takovou léčbu si nechám líbit. :o)

Mimo jiné, a hlavně kvůli zádům, které vlastně zapříčinily mou současnou špitální anabázi, mi byla doporučena chůze. Jenže co teď. Za tmy vyjedu, za tmy přijedu. Venku hnusně ... Každá výmluva dobrá... A co kdybych začala chodit do fitness centra na ten chodící pás? navrhuji při debatě o mé lenosti Kulíškovi. No to není špatný nápad. A to by jsi chodila ke „Zdeně"? Jo, to by bylo nejlepší. Parkuji tam auto, když jedu do práce, od knihovny je to kousek, alespoň bych nemusela daleko chodit. Mamííí, slyšíš se, co říkáš?!?! Taková jsem já ...

Ale slibuji, že se tam zítra zajdu zeptat ...

Šimek s Grossmannem se na obláčku chechtají.
Celé léto jsem podléhala sebekritice: jsi líná, nehýbeš se, sotva vyfuníš do schodů. Pohni zadkem, choď, cvič, plav. Celé léto jsem se utěšovala: fyzička v háji, ale je dobré, že si to uvědomuješ a připouštíš. To je první krok k nápravě. Jenže ono pořád zůstávalo pouze u toho prvního kroku. Jak by ne, když při dalších deseti mne vždycky příšerně začaly bolet ruce. (?)

Léto nenápadně přešlo v podzim. Tohle období si nejvíce užívá můj „hák co na něm zadek visí", jak říkávali náš stařeček. Letos tomu nebylo jinak. Zbývalo pár hodin do konce astronomického léta, když tu nevinný pohyb ruky, mající v úmyslu přišpendlit na zdi nad pracovním stolem kdovíjaké „důležité lejstro", spustil neuvěřitelný spád událostí ...

Řach, křup, gejzír hvězdiček před očima. Strčit mi do ruky pochodeň, ještě dnes tam stojím jako kyprá moravská socha svobody. Odšourám se do kuchyňky, zahraji si na „chodí Pešek okolo", zatnu zuby a slibuji si, že ty tři naplánované schůzky vydržím, než odbije třináctá, kdy má otvíračku naše obvodní felčarka. Párkrát vyfuním schody, čímž kromě páteře odrovnám i plíce a ruce a už si to ve Feldě uháním na polikliniku.

Vstoupím do ordinace, opatrně usedám na nabídnutou židli, otevírám pusu v domnění, jak si  krásně zaskuhrám. „Proboha, co je Vám? Vám je zle?" předejde mne lékařka a sestřička se s děsem v očích přidává k litaniím. „Mi, ale nic moc, jen mi křuplo v zádech," dělám hrdinku. Jenže záda ani jednu dámu nezajímala. Jim se nelíbilo, že se téměř ztrácím na pozadí bílé zdi. Snad si myslely, že jsem se někde spustila s Hopkirkem. Jste příšerně bledá. – To bude tou bolestí. – No to nemůže být bolestí. Není vám špatně? Netočí se vám hlava? Nezvracíte? – otázka stíhala otázku. Néééé! Bolí mě záda! – chtělo se mi křičet. Nakonec naše debata skončila plichtou. Já dostala do zadku injekci a hematologie ampulku mé krve. Tu první ...

Neuplynula ani hodina a už jsem ležela na interně a čekala na transfuzi. Nejdříve mi upírky vzaly ještě dalších sedm ampulí, ale pak mi daly cucnout ze čtyř „krevních konzerv". Když jsem se za dva dny na sebe podívala do zrcadla, měla jsem dojem, jako bych fakt byla z Moravy. Holka krev a mlíko. Od té doby se potloukám po špitále. Mám dojem, že si mě tam brzy nechají kvůli šetření energií. Z těch všech rentgenů, ultrazvuků, malých sester a Velkých Bratrů, kteří mi šmejdí po a v těle budu za chvíli svítit.

Dnes jsem měla nastoupit třetí epizodu pátrání po tom, kam jsem si ulila tu fůru železa, která v krvi chyběla. (pozn. z FB: prý liju písmenka nebo kulky :o). Nenastoupila. Během pondělí sklátila srdeční slabost tolik lidí, že interna je naprosto plná, včetně přistýlek a pojízdných vozíků. Ještě než mne stačili vyprovodit, zkolaboval vedle mne jeden pán a za chvíli přivezla rychlovka paní v bezvědomí ... Nejdříve jsem byla rozladěná, že se další protivná vyšetření oddalují. Ale pak jsem byla ráda, že můžu odejít po svých ...

A ve čtvrtek znova. To už mne musí přijmout. I kdyby to mělo být na židli :o)

Povídka Jak jsem ochořel od Šimka a Grossmanna.

Kterak jsem potkala génia a genetičku.

Ne, nejedná se o horké novinky. Pochopte přece. Už dvacet let žiji na okraji Hané. A Hanák než se rozkévá, tož to chvílu térvá ... To ovšem neznamená, že bych, po té co jsem se dokévala, byla o to míň nadšená. Michael J. Gelb vydal svou knihu Myslet jako Leonardo da Vinci již v roce 1998. V roce 2003 si zahrála v úvodní scéně filmového hitu Loupež po italsku. U nás vyšla o tři roky později. Za další tři roky jsem si ji vydyndala k narozeninám.

Uchvátila mne. Svou jednoduchostí, výmluvností, sdělností, praktičností a optimismem. Věřím, že i skeptik po úvodní větě: „Váš mozek je mnohem lepší, než si myslíte." čte dál. A navíc, aniž bych to tušila, již pár let „hlásám" zde uvedené myšlenky: přistupujte k životu s nenasytnou zvědavostí a neustále usilujte o celoživotní vzdělávání ... buďte ochotní poučit se z omylů, přijmout paradox a nejistotu ... neustále rozvíjejte smysly ... myslete celým mozkem ... uznávejte souvislosti všech věcí a jevů ... Je to síla, když mohu prohlásit: ne já, obyčejná, poslední z posledních, ale už da Vinci pravil ...!

Jsem příčetná a vím, že i když budu kráčet zmiňovanými „sedmi kroky ke genialitě", Leonarda ze mě nebude. Ale praktická cvičení v knize jsou tak zajímavá a působivá, že jimi ráda obohatím své mozkomorné semináře. Zatím jsem vyzkoušela jedno. Namaluj hudbu. Úžasné. Pusťte si jakoukoli skladbu. Beze slov. Vezměte skicák a pastelky. Hudba vyvolává pocity. Pocity obrazy. A ty obrazy „vyvolejte" na papír.

A mimochodem, Tony Buzan není vynálezcem myšlenkových map. Ty prý už používal Leonardo da Vinci. Viktor Vojtko vytvořil jednu skvělou MM právě k této knize.

Letos v dubnu mne spolužačka seznámila se SETem. Stolní kartovou hrou. Znám svou krátkodobou paměť a pravou mozkovou hemisféru. Žádná sláva. A proto nad kartami SETu jásám. Barvy, symboly, hledání možností – balzám pro pravou a koncentraci. Na začátku této geniální hry byla kapilární izotachoforéza a zkoumání dědičnosti epilepsie u německých ovčáků. Při své výzkumné práci si totiž genetička Marsha Jean Falco kreslila kartičky s různými symboly pro různé kombinace.

Nevím, jak dopadli psi, ale hráči SETu rozhodně svému mozku prospějí. A potěším i Krysku. Úplně na konci této stránky najdete odkaz na prográmek, který slouží i pro singl hráče. Vězte, že kdo si hraje, nezlobí J

SET na Wikipedii – angl.

SET česky

Set Daily Puzzle s názorným vysvětlujícím prográmkem Learn to play - angl.

Kterak se od tří lidí ve dvou dnech dovědět jednu pravdu. A přežít.
Pátek ráno
Kolik je vám let? Aha, tak to jste už v klimakterickém období, sdělovala mi gynekoložka naprosto nevzrušeným hlasem. Cože?! Už?! Vyrojila se mi v trénovaném mozku interpunkční znaménka. Nijak dál to nekomentovala, nerozváděla. I já jsem mlčela. Chvíli jsme hrály Bobříka Mlčení a pak jsme se rozešly. A po přechodu jsem šla na červenou. Na just.

Pátek večer
"Jděte do hajzlu, jakápak úcta ke stáří, ..." předčítal mi Rak z rozhovoru s Jiřinou Šiklovou, která mimo jiné říká: „Na stáří se chystejte celý život ... nejsme objektem péče, ale svéprávná skupina ... být starým není tak hnusná záležitost ... Přesně tyto myšlenky vtloukám do stříbrovlasých hlaviček. Avšak ... už šedivím taky. Co nevidět budu muset začít tlouci hlavou o zeď své pohodlnosti a lenosti. Anebo použiji Palletko.

Sobota
Miloš Čermák mne naprosto zOrientoval. Jemu se to o Facebooku píše! On je třinácti procentní. Až tak velký věkový rozdíl mezi námi není, libovala jsem si. Ovšem Jiří Ibl mne se svými socio-demo statistikami obličejo-knihy vyvedl z omylu. Pravda je krutá. Jsem starší. O deset procent. I duhoví jsou šťastnější, neb je jich více. Musela jsem si položit otázku: Proč tam jsi, starucho? Rozuměj, proč i můj ksicht je v té knize? Kvůli sloganu „kdo není na Facebooku, jako by nebyl"? Nedávno se totéž říkalo o internetu jako takovém. Zlákal mne Kulíšek. Doufám, že toho nebude nikdy litovat. Mlčím (většinou), aby mne nesmázla z přátel a monitoruji, jako v článku zmiňovaný Pavel Beneš. Sem tam prohodím něco rádoby vtipného do statusu. Každý týden pronesu nějakou „moudrost" na Mikroblogu. Ve skupině „Ne méně, než čtyřicítka je nás už 63. Pravda, příliš aktivní nejsme, ale krok držíme. A jsme v pohodě, protože nás rok od roku bude přibývat. Jak si mohu být tak jistá? No přece kdo má letos 44, bude mít příští rok 45! A šup, už je mezi námi J

Kterak jsem se nejdříve omlouvala panu Alzheimerovi za svůj boj proti němu a pak přece zašla na Damiena Hirsta.
Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až si vzpomenete i na to, co jste měli dávno za ztracené v nekonečných chodbičkách členité stavby zvané mozková kůra.

S nadšením, ostatně jako každý rok, jsem se připravovala na havlíčkobrodský babinec. Tři kolegové, vzácné to výjimky potvrzující pravidlo, jistě prominou mé familiérní pojmenování workshopu knihovníků/trenérů paměti. (Ne, nebudu dodávat knihovnic/trenérek, tenhle feminismus mne nebaví.) Přesně v duchu hesla: „Kdo něco umí, dělá to, kdo to neumí, učí to a kdo vůbec neví, o čem je řeč, píše o tom ...", jsem si k potrápení svých kolegyň, ... ale ano i třech kolegů ..., připravila seminář o cvičení pravé tj. kreativní mozkové hemisféry. Presentaci jsem měla hezky vybarvenou, s pastelkami. Kdyby tak tušili, že jsem kreslící antitalent ... Ovšem mé letošní setkání s knihou Myslet jako Leonardo da Vinci a s naprosto geniální stolní hrou SET jsem nemohla smlčet. Hořela jsem nadšením. Snad se podařilo alespoň jiskřičce přeskočit.

Abych zase nebyla až tak nadšená, hned první den, vlastně ještě před začátkem workshopu jsem se dověděla, že Kulíšek leží na marodce s angínou a vysokými horečkami. A že jí chtějí co nevidět strčit do autobusu a poslat domů. Blbost. Jsem přece na půl cestě. Na druhý den pro ni přijedu. Domluveno. Pohoda. Klídek. Jazz.

Vyzvedávala jsem si poněkud pobledlého a pohublého potomka, ale už bez teplot. U maminky bude zase dobře. Pohoda. Klídek.

Penicilín, ovoce, zelenina, silný vývar, laktobacily. Vše spělo ke zdárnému uzdravení. FCE v Praze stihne. Na tu vodu ji také pustím, když se přimlouvá i pan doktor. Pohoda.

Rána. Křik. Mdloby. Jednou, podruhé, potřetí. Na zlomek sekundy se můj mozek ocitl o třicet let zpět. Dědeček ... padá ... oči ... umírá. Pár facek. Ne. Víc. Promiň. 155. Byli tři a odvezli ji. Za nimi! Strach má velké oči. Deathmetal.

Vše dopadlo dobře. „Obyčejný" kolaps. Pít, jíst, nemyslet, nechodit, nedívat se ... Vodu vzdala. Zkoušky ne. Vydaly jsme se na výlet do Prahy. Kruhy pod očima. Obě. Skvěle ladily s Hirstovou „Nádhernou láskou, toužícími oči navrch hlavy a vibrující malbou". Kontroverze. Krása. Hnus. Pravá si zase zařádila. Doporučuji. Hirsta. Ne kolapsy.

Nejsem v tom a doufám, že příštích pět let nebudu!

Prupovídku z titulky jsem poprvé slyšela bratru před sedmadvaceti lety. Lidská paměť je nevyzpytatelná a asociacím se meze nekladou. Vynořila se z hlubin mých mozkových závitů, když jsem si přečetla komentář k minulému článku: "... když už jsi v tom." Hezká kulišárna, která sice nemá s dávnými událostmi v Hradišťku pod Medníkem či Kozojedech nic společného, ale jak říkám, mozku někdy neporučíš :o).

Ukládání knih do knihovničky je třešinka na jinak nechutném žvanci jménem Malování. Letos byl obzvlášť nestravitelný. Kryska tu zmínila Pata a Mata a navíc se smutkem konstatovala, že se nic nestalo. Poteším ji. U nás ano. A to ještě před malováním.

Čas od času jsme doma pěstovali hlívu ústřičnou. Jakmile se však můj Rak (ať jsem Krysko stylová) dočetl, že hlíva je něco jako všelék, perpetuum mobile, mana nebeská a viagra dohromady, začal se pěstování věnovat s o to větší péčí a systematičností. Léta šlo vše v pohodě: spařit slámu, narvat ji do pytlů, propíchat, vnořit sadbu, nechat "naklíčit", proříznout větší díry, přenést na vhodnější místo, sklízet úrodu. Na mně bylo kuchyňsky upravit.

Před měsícem, týden před malováním, se opět pustil do svého oblíbeného rituálu. Když tu připajdá nahoru, na noze v místech kde Kulíškovi normálně visí věčně nezavázané tkaničky od bot, jemu plandalo živé maso. Nalil vřící vodu do sudu na slámu, zdálo se mu, že je málo ponořená a tak ji sešlápl. Teď, při psaní se už usmívám. Jenže tehdy mne to bolelo za něj. Tři dny jsem ho přesvědčovala, že s tím musí k doktorovi. Vydržel do neděle. Zřejmě chtěl co nejvíce podpořit naše zdravotnictví. Proč by troškařil s třicetikorunovým poplatkem, když může přispět na pohotovosti devadesáti. Do špitálu jezdíme ještě dnes. Ale už mi hlásil, že můžu chystat pánev. Ještě dva, tři dny a bude hlívová smaženice. Z nových slípek se dosud utopila jen jedna a kuna zatím sežrala jen dvě, vajec je tedy dost. V zájmu zachování hmoty a energie vejci cholesterol dodáme, hlívou zase zlikvidujeme. Ať žije věčný koloběh života! A Pat a Mat!

Co by knihovnice na sebe nikdy neměla prozradit.

Ptejte se svého zastupitele.

Pustila jsem si pusu na špacír před jedním krajským zastupitelem. Postěžovala jsem si mu, jak to jde s kopce s čtenářskou gramotností žáků a studentů, jak nedokáží dát dohromady tři kloudné věty, jak katastrofální je jejich slovní zásoba, jak pohořeli např. v úkolech z verbální logiky. A přidala jsem, jak lhostejní jsou kantoři k výuce ke čtenářství, když jim stačí, že žáček přinese obsah knihy vytištěný z internetu i s údaji v zápatí o tom, z které stránky, který den a v kolik hodin to vytiskl.

Přitakal, pokýval hlavou, podotkl, že na vině je hodně výchova v rodině. Ovšem nakonec z něj vypadla perla ve smyslu: Nejhorší na tom je, že my jsme úplně zapomněli, že v té škole jsou i děti. Neustále vymýšlíme různé vzdělávací programy, schémata, úřadujeme, ... , učitelé jsou z toho otrávení a na děti už nemají sílu.

Jan Ámos se obrací v hrobě ...

K čertu s workoholismem!

Klap. Dveře učebny se zavřely. Právě jimi odešel poslední dychtící po počítačové gramotnosti. Když jsem před třemi měsíci v místních médiích hlásala, že Počítač je Přítel a Pomocník, netušila jsem, kolik mých generačních spoluobčanů touží po mámivé záři monitoru. A senioři? Kdepak zahrádky, příroda, vnoučci, ... Jaro je tady, počítače všady – my to chceme umět! Přetlačovali se u přihlášek. Doufám, že tlaková vlna této exploze touhy po vědění přes léto neodezní. Ale tři kurzy najednou už nepovedu, i kdyby měl být pořadník na pětiletku ...

Dospěláci v pohodě. Neposlali mne do háje, ani když jsem je nutila hledat na internetu informace o Rock Shocku či brynzových haluškách, kopírovat je, upravovat ve wordu, přikládat obrázky a podobné zhůvěřilosti. Ale puberťáci mě poněkud rozhodili. Má smysl pro ně vymýšlet hry, soutěže, zábavu, když se pokoušejí dobýt odměňovaných postů švindlíky? Čtrnáct dní jsem byla skálopevně přesvědčená, že už pro tu "zkaženou mládež" nehnu ani prstem. Jenže toto slovní spojení se vyskytovalo už v devatenáctém století. Mé dvacáté století nevyjímaje. Asi jim dám ještě šanci ...

Kulíšek mi taky dala zabrat. Holka jedna nezdárná. Do Indie se jí zachtělo. Na dva roky. Já z toho mohla mít smrt. Nebo přinejmenším celu na psychiatrii. Ukecali jsme ji, umlátili argumenty. Při IB Diploma se bude potit na rodné hroudě. Uf.

Brňáci prominou, ale nedá mi to: Hostětín je krásná loď, joggovat do Hostětína choď. Nebýt těch dvou víkendů v krásné přírodě Bílých Karpat, kde by byl můj zdravý rozum a chatrné tělo. Dopoledne mozkový jogging, odpoledne procházy, tůry, výlety. Když ti mladší vytáhli kola, přišlo mi to naprosto v pohodě. Když ti starší vylovili z útrob Ekopenzionu koloběžky a nordic walkingové hole, zůstala jsem paf. A nedivím se, že do aprílové noci se po Hostětíně nesl halasný smích, když ráno na mě vyrukovali se splněným "domácím úkolem" – vymyslet básničku, ve které budou slova kopretina, kometa, kniha a kouř. Už se těším, až se ponořím do postřehů květnové party.

"Ty čteš samé trapárny (rozuměj sci-fi) a knihy, co normální lidi nečtou (rozuměj kritiky oceňované)," slýchávám často. Pravda u té druhé katogorie se málokdy shodnu s těmi, kdo knihu vyzvedli z moře nakladatelských počinů na pomyslný – a pomíjivý – piedestal. Ale moc mne potěšilo, že Hruškadóttir Jany Šrámkové dostala cenu Jiřího Ortena. Fakt působivý příběh. Teď se prokousávám Murakamiho Koncem světa. A konečně jsem v knihovně odlovila Prsatého muže! Už se těším na noci strávené s tímto Zlodějem příběhů. :o)

V sobotu se mi poprvé v životě stalo, že jsem – kdyby mi stydno nebylo, a kdyby tam nebylo pouze cca 15 lidí a tudíž bych byla vidět i skrzevá filmové přítmí - málem odešla z kina. Milujeme animáky. Na půdě aneb Kdo má dnes narozeniny? Já, já, já – chtělo se mi křičet a těšila jsem se. Hrůza a děs. Pro děti ani náhodou, pro dospělé konina. A to se koním ještě omlouvám. Snad jen po technické stránce to bylo dobré. Jenže se tam hýbalo tolik věcí najednou, že to nešlo všechno postřehnout. Jiřího Lábuse já normálně můžu, ale po Půdě se mi při pohledu na něj bude ještě chvíli dělat šoufl :o(.   Do neděle dodatluji poslední stránky "závěrečné práce", abych vydyndala další glejt na mozek a pak už skutečně budu "normálně" pracovat, odpočívat, číst. Jen bych ještě měla ubrat na kreativitě při vymýšlení si důvodů, proč se nemůžu hýbat, cvičit, chodit, ... Jó není jogging jako jogging, ten mozkový nebolí ... :o)

Kterak jsem naštěstí neseděla v rychlé lodi ale v couravém autobuse ...

Tak nevím. Asi jsem nevzdělanec, kulturní barbar a literatuře vůbec nerozumím. Nedávno jsem dočetla nádhernou knihu Gene Brewera Svět podle prota, Na světelném paprsku. Příběh, u něhož záleží jen na čtenáři, zda bude věřit v existenci tisíce světelných let vzdálené planety K-PAX nebo se smíří s pozemskou realitou. Příběh, který by měli číst všichni, koho láká tajemné rozhraní šťastných fantastických a krutých reálných světů. Navíc se jedná o jedno z mála literárních děl, kdy filmové zpracování s Kevinem Spaceym v hlavní roli, si s knihou lahodí. Ovšem po té jsem vzala do rukou tři, vesměs všude velebené a doporučované, knihy a ... nic.

Zmeškalův Milostný dopis klínovým písmem mne zaujal dobou i oběma mladými hrdiny. Ovšem přes metry řádek z psychiatrické léčebny jsem se neprokousala. Zajímavé, u prota jsem psychologické výlety do duší hrdinů přímo hltala.

U Barbeyové S elegancí ježka mi hned na začátku svitlo, že když se píše o sebevraždě jedné, na konci zcela triviálně skoná druhá.

Ovšem nejhůře jsem dopadla u knihy, kterou mi doporučila www.knihovnice.cz. Vzala jsem si ji včera do autobusu na cestu do Divadla Na Vinohradech ke zpříjemnění několikahodinové cesty. Pravda, kdybych tušila, že náš zájezdový autobus řídí tvor, který se poněkud vymkl z Darwinovy evoluční teorie, a jehož předci byli určitě gastropodi, vzala bych si výtisků vícero ...

Snad proto, že jsem byla na cestách, vybrala jsem z kvanta titulů Eisnerovy Rychlé lodě do pekel. Prý "zpočátku se může zdát, že se nám dostal do rukou jen poněkud netradiční cestopis; brzy však zjistíme, že se jedná o docela jiný žánr". Dvě třetiny knihy se neděje téměř nic. Ta poslední popisuje zvěrstva, která jsou navíc doplněna "tiskovými zprávami". Netuším, zda ony "zprávy" byly autentické, ale působily tak. Což ještě více zvedalo můj žaludek ... Přirovnání k mistrovství krále hororu Stephena Kinga kulhá na obě nohy.

Ještě štěstí, že jsme zřejmě v rozporu s řidičovým úmyslem dorazili do matičky Prahy včas a mohli jsme se s excelujícími Ivanem Trojanem a Viktorem Preissem uchechtat až do počůrání.

Teď mám na stole Formánkův brutální román o lásce k životu Mluviti pravdu. Nuže, jak praví autor, per aspera ad astra ...

Jak jsem poprvé manifestovala ...

Ten den měli snad organizátoři vyvěštěný od paní Kludské. D1 hladce průjezdná, nesněžilo, nepršelo, zima nebylo. Na Staroměstské náměstí jsme dorazily přesně o půl sedmé. Mile mne překvapilo, že potkávám nejen hochy s dredy, ale i staříky s berlemi. Všude lidé všeho věku. Před tím jsem se chvíli bála, že budu působit jako dinosaurus mezi mláďaty. Nebylo tomu tak. Celá manifestace proběhla ve velmi slušné rovině. Nejvíce se mnou zamávala slova pana Horáčka. Velmi vtipní byli také Ondřej Brzobohatý a Jakub Prachař. Škoda, že nikdo nezachytil břitký projev předsedy rady vědeckých společností ČR
pana profesora Ivo Hány. Holt není profesor jako profesor :o)

http://www.youtube.com/watch?v=7zYRoyiMJcE

http://www.youtube.com/watch?v=FngdjCEHLXE

Jen mi vrtá hlavou jedna věc.
Manifestujeme, diskutujeme, zkoumáme ... Ale zná vůbec někdo názor dědiců pana Kaplického? 2. března 2009 uplynou dva roky od vyhlášení výsledků architektonické soutěže. Po tomto datu přechází vlastnictví projektu do rukou tvůrce, v tomto případě dědiců. Bude to Future Systems? Má skutečně právo, jak bylo řečeno v médiích, postavit tuto budovu kdekoli na světě? Pokud ano, bude čekat, jak to dopadne v malé české kotlině nebo přijme nejlukrativnější nabídku? Pochybuji, že jinde budou se stavbou jedinečné budovy jedinečného architekta, který už bohužel nic nenakreslí, otálet.

Mne Vitamíni nedostanou!

Vstoupila jsem do jediné krajské lékárny ve Městě. Snad poprvé byly v provozu tři výdejní místa ze tří. Hned u dveří jsem narazila na dva písařské pultíky. Na nich hromada listin a upozornění: ... chcete-li dostat dar, doplňte do dvou výtisků darovací smlouvy (A4) jméno, příjmení, datum narození a adresu. Na zadní straně doplňte vlastnoruční podpis. Darovací smlouva musí znít na jméno, které je na receptu!

V duchu Murphyho zákonů jsem se po chvíli čekání v řadě, kde byli tři lidé přede mnou, přesunula vedle, kde zůstala u pultu pouze jedna paní. Měla recept svůj a manželův, neměla vyplněné smlouvy, chtěla dar. Lékárnice ochotně vyplnila vše za ni, dovolila paní podepsat manžela, odešla do zadních prostor. Po delší době se vrátila s plnou náručí léků, naťukala vše do počítače, stiskla konečnou klávesu. Údiv v očích. Na displeji zřejmě svítila jiná částka, než očekávala. Odvolala kolegyni odvedle, dumaly co s tím. Po pěti minutách se rozhodly, že vše stornují, protože mašinka neodečetla část daru, paní vytáhne všechny léky z tašky a pro velký úspěch si celou operaci zopakují znovu. Nemusím podotýkat, že v "mé původní" frontě přišli na řadu už dva, co stáli "původně" za mnou.

Za tu dobu odmítlo dar – včetně mne – šest lidí. Z toho polovina seniorů. Totální Kocourkov. Přešla mne chuť na pomeranče.

Vzdávám hold mistru Kaplickému a chci, aby v Praze stála jeho knihovna.

Větu z perexu znají nejen na Facebooku. Díky více než dvaceti tisícům lidiček na FB se z "obyčejné skupiny" stala občanská iniciativa Demokracie staví. Pokud si někdo myslí, že "obyčejní lidé" se za Kaplického knihovnu začali stavět až po jeho smrti, pak se mýlí. Již za jeho života se rodila skupina Pro knihovnu - pod ikonou Facebook najdete více informací.

Pravda, nikdo dnes skutečně neví, zda Chobotnička bude v Praze stát. Za současných okolností totiž nezáleží nejen na našich politicích, kteří jsou námi voleni a tudíž by nám měli naslouchat. Future Systems má – dle sdělení v médiích – mít právo, postavit Kaplického projekt na celém světě, i když si to architekt nepřál.

Cesta do Kaplického Národní knihovny v Praze bude dlouhá. Pro mne začíná zítra. Naviděnou ve čtvrtek 5. února v 18.30 hod. na Staroměstském náměstí v Praze.

Stres, euforie, edukace, ursus a pablb.

Je to konečně za mnou. Mých pár minut televizní slávy vyšumělo někde v éteru. Ale byl to teda den!

Ani já, ani moje "žákyňka-seniorka", která statečně absolvovala cestu do Prahy a natáčení pořadu Barvy života, jsme neměly sílu nesledovat premiéru vůbec, či sledovat samy. Tak jsme si vzaly na pomoc ještě dvě kámošky, nakoupily grilovaná kuřata, zákusky, ovoce, pitivo a udělaly dámskou projekční jízdu. Před pořadem jsme nepozřely ani sousto. Po něm jsme v euforii – neudělaly jsme ani sobě ani nikomu jinému ostudu – spořádaly vše, co bylo v tu chvíli v oné domácnosti v dosahu. Poněkud nám to kalila následující naturalistická reporáž o operaci kolene, ale stačilo se trochu odvrátit a ztlumit zvuk :o).

Náležitě uvolněná jsem ve Městě naložila Kulíška a rozjely jsme se do Brna. Zaparkovaly jsme na okraji města, ze zastávky Vlhká jsme se vydaly na Svoboďák a odtud na Špilas. Opět jsem se utvrdila, že s tou mojí fyzičkou by už bylo záhodno něco udělat. Než jsem se vydrápala nahoru, supěla jsme jak sentinel.

Nejdříve jsme si šly prohlédnout výstavu PRVOCIT. "Jemná erotika příběhů lidských postav obalených kaolínem, vynořených či nořících se do země či vody." Skutečně velmi působivé, doporučuji.

Pak jsme se vydaly za hlavním cílem. "Jdete na sex?", dotázala se nás fešná -sátnice, kustodka muzea. "Ano, jdeme na sex," nezbylo nám než přitakat. Kdo čeká nějakou senzaci, ten se jí na výstavě 1000 let sexu – O lásce, plodnosti a rozkoši nedočká. Skutečně se jedná o vkusně uspořádanou edukační záležitost. Jediné, co nás zklamalo, bylo, že na předposlední místnost – Novověk navazovala poslední – AIDS a syfilis. O 20. století ani ťuk. A navíc, jako bychom se vrátili do katolického středověku. Sex? Bububu! Tytyty!!

Náležitě poučeny, vydaly jsme se do brněnské restaurace Boulevard na medvědí speciality. "Ráje pro duši každého labužníka", jak hlásají jejich webové stránky, jsme si bratru hodinu užívaly samy. U Francouzského medvědího ragů s třešňovou omáčkou jsem indentifikovala pouze černočerné, ale lahodné maso, trochu připomínající kvalitní – ale černočerné – hovězí. Zato jemná medvědí plec po tatransku chutnala opravdu exoticky, skvěle.

Pokud se hodláte přesvědčit sami, že skutečně šlo o medvěda a ne bejka a vydáte se do dvorany Městského divadla, zeptejte se tamějšího číšníka, co je to mascarpone (mají na jídelníčku Pěna z mascarpone s čerstvými jahodami). Pokud vám odpoví: našlehaná bábovka s kakaem, pak je to ten, který nás obsluhoval a zřejmě považoval za poněkud mdlé vesničanky ve městě ...

Kterak vystát frontu na muže a býti unesená ženou.

Kulturní referentka, která se snažila organizovat rekreaci Andělovi na horách, by nad naším vánočním itinerářem pukla závistí. Ono taky být čtrnáct dní doma bez zimně-sportovních ambic zavánělo ponorkou. Ale nestalo se J.

Štědrovečerní nadílka lesním zvířátkům a Silvestrovská vycházka se sice tradičně konaly, ale díky tomu, že Max téměř měsíc prostonal se zánětem průdušek – prokašlala a prokýchal celé noci a vstávali jsme k němu jako k malému děcku – trasy byly kratší. První návštěvu Aquaparku jsme naivně vzdali, protože cedule hlásala 200 přítomných. Podruhé jsme, kupodivu pohodlně, vpluli mezi 227 čvachtálků.

Kulturní část naší rodinné vánoční selanky byla úžasná. Z Bruselského snu (výstava o Expo 58 v Brně) jsme se probudili v domku Hlídače č. 47. Výjimečně jsme seděli téměř před plátnem – bylo vyprodáno – a Karel Roden v nadživotní velikosti přímo před nosem byl úžasný.

Taky jsem si domů natahala hromadu knížek, že na ně konečně budu mít čas. Tak nevím, asi jsem nějaká divná ... Vždy se nechám ovlivnit tím, že kniha získala nějakou cenu, že je opěvovaná v médiích, a pak jsem zklamaná. Povídky v knize Fahrenheitova dvojčata Michala Fabera jsou skutečně skvěle napsány, ale na čas vánoční se rozhodně nehodí. Umírající zvíře Philipa Rotha mne dostalo podtitulem „román o lásce a smrtelnosti, svobodě i utrpení". Ze stařičkého profesora jsem však měla stejný pocit jako z Bernarda Moraneho z filmu Muž, který miloval ženy. Nemilovali je. Nedokázali rozpoznat rozdíl mezi láskou a sexem. Delfíní lidé Torstena Krola také na záložce lákali na skvělou četbu. Bohužel další důkaz toho, jak se dá z dobrého námětu stvořit slátanina. Naštěstí jsem chtěla také zjistit Jak voní tymián. Laskavý Pagnol nezklamal. A k všeobecnému silvestrovskému veselí přispěl Hugh Laurie se svým Obchodníkem se smrtí. Žádná intelektuálština, pouze prostý nekomplikovaný humor představitele dr. House.

Už letošní kulturní nářez jsme zahájili v Olomouci. Vystáli jsme si frontu na Josefa Ladu. Výstava byla zajímavá především tím, že jsme si mohli prohlédnout i práce rané, podle nichž by nikdo nepoznal, že „je to Lada". Ale nepřišli jsme na to, co ho vedlo k tomu, že maloval mnohokrát jedno a totéž téma – vícero ponocných či hastrmanů vedle sebe, z různých let, s málo rozdíly ... Podruhé v životě – Kulíšek vlastně poprvé – jsme si výjimečně v Olomouci místo v Kroměříži mohli také prohlédnout jeden z nejdražších obrazů v republice, nejslavnější Tizianův obraz Apollo a Marsyas.

Ovšem mne zcela uchvátila výstava Podobenství duší Cecilie Markové. Byla tak trochu v pozadí všeobecného ruchu. Ale asi to tak mělo být. Její obrazy je lépe prohlížet v klidu a ne s dalším na váš krk dýchajícím návštěvníkem, jako u Lady. Už motto výstavy: „Mojí touhou je namalovat takové věci, aby se nad nimi musel každý zamyslet a poznat, že existuje i něco víc, než hmota. Že jenom pro hmotu nežijeme, že jsou daleko lepší věci, které člověka povznášejí nad všednosti dne....", hovořilo v tomto čase konzumu nade vše. Ještě že bylo dovoleno fotit. Sice bez blesku, ale pár maleb přece jen mám ve svém albu. Nádhera.

Hned se mi zítra lépe pocestuje do práce. Ať si třeba stále sněží. Já se nebojím, já se nebojím, ... však jede i autobus J.

Fabrika s pásovou výrobou, bez invence ...

Nedávno jsem dostala nabídku z ČT – přijeďte natočit cca 15ti minutový rozhovor o trénování paměti seniorů, posíláme vám otázky, odpovězte na ně prosím v předstihu písemně a chcete-li, vezměte s sebou i absolventku svých kurzů. Jelikož já jsem pro každou špatnost, odpověděla jsem na otázky a ukecala jednu šikovonou seniorku, aby si se mnou udělala výlet do mediálního světa.

Z našeho městečka jsme vyrazily ve 4.06 hod. Před osmou jsme už snídaly v mekáči na Florenci. Zavést svou partnerku na fujtajblové WC do nádražní haly na Florenci jsem se neodvážila. Před půl devátou nás již odvážel televizní taxík na Kavčí hory. Všude plno přívětivých lidiček. Tréma zatím nikde. Dostaly jsme klíče od šatny, pak nás zavedli do maskérny. Sám úsměv, sám cukrblik, tréma neměla šanci. Trochu make-upu, trochu pudru, maličko šminky a už nás odváděli do studia. Tam právě dokončovali rozhovor s mužem, který měl být před námi. Časově vycizelované.

Šup, strhli pánovi mikrofon. Šup, navlíkli ho na nás. Šup na svou židličku. Šup budeme natáčet. Úsměv šup sem, úsměv šup tam. Probereme ještě ty otázky a odpovědi? Kdy budu mluvit já a kdy moje "žákyňka"? táži se nesměle moderátorky. Kdepák, na to není čas. To sjedeme najednou. Široký úměv. V tom nad našimi hlavami zahřmělo: Máte na to šest minut! Vyděšeně jsem se podívala na Marii vlevo, tázavě na Marii vpravo. Pravá Marie nasadila profesionální úsměv, klapka a spustila ...

Milí čtenáři těchto řádek, dokážeš si představit, že tři ženské řeknou na šest minut něco kloudného, konkrétního? Zvláště tehdy, když tázací Marie netušila, která bije a nepoložila ani jednu předem avizovanou otázku?! Šest minut uplynulo, jako když bičem mrskne. Shůry se přihnala vyděšená osoba: Ale vždyť vy jste nic konkrétního neřekly! Ano! stejně vyděšeně jsem přitakala. Vždyť na to nebyl čas, vždyť jste se konkrétně nic neptaly...

Zdálo se, že pásová výroba dostala trhlinu. Napomohla nám pražská doprava. Pan doktor, který si měl sednout na námi zahřáté ždiličky, uvízl v dopravní zácpě. Máme ještě dvě minuty! Skutečně netuším, co jsme v těch následujících dvou minutách řekly. Já už vlastně ani nevím, co jsme říkaly v minutách předešlých. Jak bude "rozhovor" v konečném výsledku, po sestříhání, vypadat, netušíme.

Nejdříve jsme byly obě rozčarované, pak smutné, pak odevzdané a pak ... a vo co vlastně jde! Nechaly jsme se odvézt na Václavák, prošly jsme vánoční trhy na Staromáku, poslechly si Orloj a strávily velmi příjmené dvě hodiny v kavárně v Pasáži Lucerna. To byl zážiteček! Nakonec jsme si slíbily, že příště se vykašleme ne celou televizi, sebereme ještě pár kámošek a výlet do Matičky Prahy si zopakujeme. Tentokrát se těšíme na kavárnu Slávii. :o)

Za peníze v Praze nářez ...

Co já jsem to za povaha? Do všeho se hrnu tak řka po hlavě a pak jektám...

Předevčírem jsem celý den čekala na dodavatele s novým počítačem. Nejdříve jsem vyžehlila koš prádla. Nic. Pak jsem napekla dvojitou dávku lineckého. Nikde nikdo. Uvařila oběd, umyla nádobí. Kdeže dodávka! Zakleka a vydrhla koberec. Před domem pusto prázdno. Uvařila jsem si kafe, sedla ke knížce ... v tu ráno zvonek – bedničky jsou tady!. Že já si to kafe neuklohlila hned ráno! Nemusela jsem se tak uondat...

Dnes jsme dostali knihovního jéžiška. Tož jsem ten drobný obolus vzala do dlaně a obešla náměstí. Brýle na čtení, abych je už nekradla manželovi a mohla si číst ty báječné knihy, které jsem si na Vánoce natahala domů. Dva ubrusy s teflonovou úpravou, abych už nemusla prát ty fleky od rajské, kafe a sardinek. Kapr, jmelí, stromek, aby byly tradiční vánoce. Hlava z rezava do blond, nové kalhoty a halenka, abych jim prý v té Praze neudělala ostudu. K tomu pár drobností a kdeže je to oběživo. V oběhu ...

Zítra ráno vstanu (?) ve tři hodiny a vyrazím směrem Kavčí hory. Babské rady praví, že je prý úplně jedno, co do těch kamer budu vykládat. Oni si z toho vystřihnou stejně jen to, co se jim bude hodit do krámu, teda do pořadu. Takže bez přípravy, bez šprtání otázek a odpovědí vyrazím. Toho bohdá nebude, aby se moravská knihovnice zalekla pražských kamer :o).