Márinka na netu

Chvála termitům.

Lidé jsou různé (blbé a pitomé, dodával prý pan Werich). Někdo rád holky, jiný vdolky – praví lidový klasik. To se týká i hudby. Jeden si diriguje u Wágnera, druhý notuje s Moravankou. Ale co s těmi, kteří nepostojí u jednoho šuplíku a přehrabují se tu v Neckářově Planetáriu, od symphonic metalu přes gothic rock se vrhnou k film score metalu, aby se nakonec schoulili u pařezu s didgeridoo? Co tedy se mnou? Nic. Nechám se být. Čas od času mne sice zarazí "můj rozsah", ale neřeším to a poslouchám právě to, co si moje nitro žádá. 

Teď si pouštím Ondřeje Smeykala a vzpomínám na fantastickou atmosféru při jeho návštěvě, kdy osmdesáti seniorům na vánoce představoval své australské eukalyptové poklady. Oči navrch hlavy měli všichni – na podiu i v sále. A duše se procházely někde hluboko v džungli.

PS: CD TjilaTjila jsem kdysi půjčila ... dodnes ho nemám a nemůžu sehnat ... :o(

Bez přátel to nejde.

Odhodlala jsem se, šla poprvé, zaplatila, šla podruhé, ... a už to vypadalo, že naposledy. "Toto lidský mozek nemůže zvládnout!" ječela Blíženkyně – odbornice na paměť. "Drž papulu, nepruď a cvič!" umravňovala ji druhá. "Devět, maximálně devět prvků!" nedala se odbýt první... Hádaly by se asi dodnes, kdyby... Kdybych si "nepořídila" Tai Chi Přátele. Jeden nešťastník, který si také nebyl schopen zapamatovat obrovské množství pohybů nám předváděných, našel  na YouTube mezi desítkami jiných alespoň začátek "naší" sestavy. Druhá, již tři roky pokročilá milovnice tohoto umění, se uvolila k doučování.

A pak jsem našla moudrá slova Mistra Osho:
“Taiči, to je umění, není to věda, a tak si s ním může každý pohrávat a hledat, co mu vyhovuje. Je tu možný nesmírně volný přístup. Nic v něm není pevně stanoveno, má v sobě obrovskou svobodu. Naučte se tedy tomuto umění, a pak je používejte po svém – dejte mu svou vlastní příchuť. Nikdy se nestaňte ortodoxními vyznavači, jinak vám nepomůže, ale sváže vám jen ruce. Jeho účinek bude omezený. Ale pokud je dokážete vylepšovat, upravovat, pak pro vás bude skutečně nesmírným přínosem. Vždycky si najděte svou vlastní cestu.”

Už se nebojím, že to nezvládnu. Už se nestresuji, že vypadám jako sklerotické pako. Už si "umění půvabných, ladných pohybů – tai-či" hodlám jen užívat.

Kolem dokola knihy, knihy bez konce ...

Vrátila jsem se z výletu na jinou planetu. Tak si totiž připadám na každém knižním veletrhu. Tam pravděpodobně emigrovali všichni milovníci knížek. Jak si jinak vysvětlit, že v knihovnách klesají výpůjčky a odborníci tvrdí, že se čte čím dál tím méně... Pravda, malých dětí a puberťáků jsem tam viděla pomálu...

Autorské čtení Michala Ajvaze z knihy Lucemburská zahrada vyvolalo neblahý důsledek – každou chvíli budu "prudit" kolegyně, zda už došla ... Potkat běloruskou poezii jen tak "někde venku", asi bych prošla zcela nevšímavě. Zato v emocionálním podání autorů a s povídáním Jáchyma Topola o jeho knize Chladnou zemí (o Bělorusku), kterou ani mnozí Bělorusové nevydýchali, bylo fascinující. Když už i HOST tuto knihu "sepsul", určitě bude stát za to si ji přečíst. :o)

Potkali jsme i bojovníka Jiřího Žáčka. Chtěla bych mít jeho vůli. A jeho schopnosti ...

Dívka ve studovně
Jiří Žáček

Založila si knihu
stínem ukazováčku,
usmívá se, dítě náhody –
o čem sní?

Kolem dokola knihy, knihy bez konce,
bitevní pole slov,
smetiště myšlenek.
Je v nich všecko, ale není čas
všecky je číst.

Jsi sama proti přesile.
Čteš si dál se sklopenými víčky.

Co ví kdo o tobě?
O srdci tikajícím S.O.S.,
o zámotku tajemného probouzejícího se těla
a jeho něžném chtíči,
divoké touze bez jména?
Vždyť o nich nevíš ani ty sama.

Odejdi odtud, nežli bude pozdě.
Tady čas bují jako plíseň,
čas bez barvy,
bez chuti,
bez zápachu.

Mrtví, ti mají vždycky pravdu.
Ale co s nimi, když jsi živá?

Vstaň, prchni odtud, zachraň se
pro někoho, kdo tě hledá,
nevěda o tobě…

Ale ty sedíš, usmíváš se,
čteš si dál mezi řádky,
malíček v puse –

a času je tak málo.

Kterak jsme vypluli do Texasu s lodí plnou lízátek a skrz tunel s kufrem plných žab se dostali do divadla.

Miluji asociační řetězce. Nikdy totiž nevíte, kde skončíte. Navíc je to jako u scrable – nemůžete svůj "tah" promýšlet dopředu, protože netušíte, kam vás zavede soused. Zatím "nejkreativnější" putování mi předvedli obyvatelé penzionu pro seniory, se kterými jsem se dostala až do moskevského nevěstince.

Dnešní cesta byla ovšem mnohem dobrodružnější. Vypluli jsme na plachetnici do Texasu, zasadit tam české žluté růže. Jenže jsme ztroskotali. Naštěstí jsme mimo jiné zachránili bednu lízátek a lahve dobrého červeného. Což stačilo k přežití do doby, než nás objevili, dovezli na pevninu a šoupli na vlak. V jednom tunelu jsme zjistili, že máme kufry plné ostrovních žab. Naštěstí byla přítomna dramatička, do jejíhož zavazadla se už obojživelníci nevešli, protože tam trůnil psací stroj. A už tu byla divadelní hra, na jejímž představení jsme se všichni sešli. A růže? Kdoví... Třeba na dně oceánu vykvetou...

Pár náhodně vybraných obrázků, parta lidí, kteří se neostýchají fantazírovat, smích, dobrá nálada. Tomu říkám super mozkový jogging.

Miluj kolegu svého a nechej v kanceláři mobil.

Nemám ráda mobily. Věřím tomu, že jsem byla jedna z posledních, která si jej kdysi pořídila jen proto, že Kulíšek byla dvakrát týdně na D1 a já při poslechu dopravního zpravodajství kolabovala. Proto ho nechávám – ne, nezapomínám, to mi má profesní čest nedovoluje – kde to jen jde. Včera v poledne, chvíli před přesunem na další vzdálené pracoviště, jsem zjistila, že je vybitý. Dala jsem ho do nabíječky s potutelnou myšlenkou: nechám ho tu, budu mít klid, mám se na co vymluvit. Jenže ...

Po návratu domů – pozdě večer, vybitá jak porcelánové pojistky po zásahu bleskem, vrhám se k e-mailu... co kdyby došla zpráva z Ostrova. Nedošla... ale:

14:41 Opakovaně mi tu zvoní nějakem mobil a nedá pokoj.
14:57 Ten přístroj se stále ozývá.Co s ním?
14:58 Už zase a nedá pokoj.
15:01 Už zase.Žádám povolení k destrukci.
15:09 Domlouvám.Vyhrožuji.Pípe stále.Vím, kde mají levně Semtex.
15:18 Teď už jsem mu vynadal.Pípe stále ve stejných intervalech a nedá si to vymluvit.
15:21 To se nedá vydržet.Du na pivo – oběd.
16:06 Vrátil jsem se z ředitelny a stále pípá. Na Vršku jsou ostré střelby, mohu?

Nevím, jak se dobíjí porcelánky, ale já se smála i ze sna.

PS: Doufám, že oba střelby přežili. Pro jistotu vezmu s sebou nějakou náplast.
PPS: Tipnete si profesi mého kolegy?

Panu Čapkovi s láskou.

"...Bruče tajemným uspokojením nalézá zahradník v říjnu na své zahrádce h o l á   m í s t a. Safra, praví sám sobě, tady mně nejspíš něco zašlo, počkejme, musím na tohle prázdné místo něco vsadit;..." Karel Čapek, Zahradníkův rok.

Miluji Karla Čapka, jeho knihu Zahradníkův rok a kytky pod oknem. To je asi tak vše, co mám společného s "pravou" zahradnicí. Seju a sázím, co mne napadne, kam mne napadne. Odmítání mučení svého těla častým klečením nad plevelem odůvodňuji tvrzením: mám přírodní zahrádku, i plevel kvete a drobná hmyzí havěť také potřebuje někde žít (bod 5 je nejdůležitější!). Přesto (anebo právě proto) se můj život odvíjí v cyklech popsaných ve výše uvedené knize.

V říjnu osazuji holá místa. Nejdůležitější úkon z tohoto procesu je však zabodnutí kolíku! Přes zimu se totiž některé druhy trvalek "ztrácí" a na jaře znovu vyraší. Bez kolíku se však často musely prodírat "jarními přírůstky". No uznejte, přece ani na jaře nemohu nechat na zahrádce h o l á   m í s t a.

Už je z něho školák.

Mám pocit, jako by to bylo včera, kdy jsem stála Broučkovi u hlavy a slibovala mu splnění všech "kmotrovských povinností". Batolecí i "tázací" léta uplynula jako voda a už je z něj školák. A to tak skvělý, že v předvečer svých sedmých narozenin přinesl ze školy poznámku: "Dostává úkol navíc. Domácí úlohu na pondělí udělal v hodině čtení." :o)

Sotva jeho oči kdysi prokoukly, stali se mu nejoblíbenějšími kamarády dinosauři. Už v pěti letech přiváděl paní ve stánku v dinoparku k šílenství, když si vybíral, dlouho a pečlivě, loutku: "Tak kterého chceš, toho malého, velkého, nebo tady toho zeleného?" "No, tyranosaura už mám, sellosaura mi slíbil děda k narozeninám a ten triceratops se vám vůbec nepovedl. Tak mi dejte toho velociraptora..."

"Dinosauří" dort byla tedy jasná volba. Cukrářce se skutečně povedl. Ještě že jsme ho stačili vyfotit dříve, než přišla "doba devastační" ... přítomné děti se na něj vrhly s takovou vervou, že doba ledová byla proti nim "čajíček".

Velmi tvrdá konkurence.

Ráda se "setkávám". Nejraději tiše sedím a poslouchám vyprávění druhých. Moudřejších, zajímavějších, kreativnějších. Otevřenou pusu zamlouvám chronickým zánětem nosohltanu a hltám každé slovo, gesto, jiskru v oku. Takové bylo i setkání s básníkem, výtvarníkem a arteterapeutem Miroslavem Huptychem. Jeho a Žáčkovi Milovníci knížek jsou půvabní, laskaví a hlavně veselí.

Naši malou "milovnickou" společnost rozveselilo nejen dobré víno a citáty o knihách a čtenářích, ale také úryvky z jiné Huptychovy knihy. Zejména mne zaujaly – samozřejmě z profesního hlediska a z obavy o konkurenci, neboť přítomny byly i mé "žačky" – rady jak na špatnou paměť:

"Kdo má slabou paměť, vezmi tři raky, roztluc a na temeno přilož. Či usušený a na prach setřený petruželový kořen smíchej s vínem a pij ..., nebo spánky krví koroptví potírej a paty hořčicí ... :o)

Ještě 57 dní.

Kterak jsem se zpronevěřila svým zásadám.

Jak jsem (si) slíbila, tak jsem učinila. Já, odpíračka lokomoce ze zásady, jsem se hodinu hýbala! Pravda, pohyby tai chi jsou natolik ladné a pomalé, že jsem si ani nevyhodila ploténku, ani nenatáhla sval. Přesto nemohu říci, že tai chi je jednoduché.

Na konci hodiny nás Mistr stále vyzýval k otázkám, připomínkám, ... Měla jsem jedinou: co budu týden dělat, když ty první čtyři cviky zapomenu ještě dříve, než dojedu domů? O zamotávajících se rukou a nohou ani nemluvě. Nic, sdělili mi spolucvičenci o jednu lekci napřed a "Mistrová". Za týden si to zase zopakujete, za další opět, a za měsíc, možná, zvládnete první dva ... v klidu, pohodě. K tomu lze dodat jen jediné ... vyplnit přihlášku, zaplatit a těšit se na příští středu.

Ještě 59 dní.

Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.

Ráda jezdívám tam, kde mám jisté parkovací místo. Pro mnohé motoristy to zní asi jako sci-fi, ale skutečně tyto téměř "EmZácké dimenze" ještě existují. Do jedné jsem dorazila i dnes. Poslední flíček sice neměl ideální parametry – bylo nutno jej podjet a do kopečka nacouvat mezi tři jiné šťastlivce. Ale s laškovně vykukujícím sluníčkem nad hlavou jsem to výjimečně zvládla bez ztráty kytičky či bočního zrcátka. Pochvala pana správce mne vynesla přímo do oblak a já měla po celé odpoledne duši v peří.

Vracela jsem se v podvečer. Dálnice téměř prázdná, zapadající slunce barvilo nebe do nachova, pár kilometrů před domovem se nad poli proháněly poštolky, zvěstovatelky blížící se zimy. Přímo filmová idylka. Když tu začalo "v" autě něco nepříjemně rachotit. Po chvíli začal stávkovat volant – jakoby táhnul sám na jednu stranu... Po dalších metrech mi už začalo svítat. Zase, znovu, opětovně... píchlá pneumatika... Zůstat mezi poli nebo riskovat ráfek? Tma v zádech, svítící okno pokojíčku v dohledu. Dojela jsem. Povznášející nálada však tatam. Už mne fakt nebaví říkat si stále: hlavně, že nic horšího ...

Ještě 60 dní.

Po třiceti letech ...

Zaplatit dopředu účast na abiturientském večírku se mi tentokrát vyplatilo. Po náročném pracovním týdnu, po dopolední sobotní službě, jsem dorazila v poledne domů a místo hektického pobíhání z koupelny k šatníku jsem sedla do křesla a pustila si natočené díly mých oblíbených seriálů Teorie velkého třesku a Gilmorova děvčata. Dokonce i Rak se válel smíchy nad Sheldonovými glosami ...

Vstát z ušáku, přetvořit svou zchátralou schránku na šik maturantku, sednout za volant a jet 140 km na sever, kde hlásili sníh? Jak se mi nechtělo! Nakonec jsem přece jen absolvovala potřebou proceduru a vyrazila.

Společnost byla báječná. Paní profesorka "Třídní" i v šestasedmdesáti čupr, angličtinářka v nové profesi překladatelky knih – pozvána na besedu, spolužák fotograf vydal knihu – pozván vystavovat, starý film, nová vnoučata, dobré jídlo, ...

V noci jsem doma usínala obklopena příjemnou vůní pleťové masky "anti-age" s pštrosím olejem. Tu dostaly všechny "holky" od spolužáka, který se už deset let "pštrosy živí", ať prý za pět let vypadáme stejně mladě, jako teď.

Ještě 61 dní.

Mých patnáct minut v lesku fotoblesků.

Z důvodů včerejší vernisáže a dnešního setkání maturantů po třiceti letech jsem navštívila kadeřnici. Jak to chcete učesat? ptala se mne paní, ke které chodím dvacet let. Tak, abych vypadala o třicet let mladší, odvětila jsem dychtivě. Jéje! vyděsila se odbornice ...

Zahájení vernisáže ... ze všech stran: jé Márinko, vám/tobě to ale sluší, jé, vy/ty vypadáte/š o mnoho let mladší ... Fotoaparáty všech přítomných se místo na uváděného umělce soustředily na mne ... Když tu:

Redaktorka: Vám to ale dneska opravdu sekne.
Márinka: ... uculuje se ...
Redaktorka: Vy ale fakt vypadáte o mnoho mladší.
Márinka: ... rudne ...
Redaktorka: Víte, já mám vaše fotografie ze všech akcí, ale řeknu vám, někdo to byla hrůza ...
Márinka: ... konec 15-ti minut slávy ...

PS: Mám dilema – dát peníz týdně na kadeřnici nebo tentýž peníz na hodinu angličtiny týdně? Na obojí fakt knihovnický plat nestačí.

PPS: Redaktorka je moc fajn baba :o).

PPPS: Tohoto fešáka jsem na vernisáži obtěžovala bleskem já. No není úžasný?

Ještě 63 dní.

Další z planých slibů?

Nesnáším rádoby vtipnou průpovídku: "Když se po čtyřicítce ráno vzbudíš a nic tě nebolí, už nežiješ." A co bude po blížící se padesátce?Pravda skutečně bývá někdy nesnesitelná. Zvláště když si za své neduhy mohu sama. Nehýbu se. Dá se říci přímo programově. Nikdo si neumí vymyslet tolik "argumentů" a výmluv jako já, když jde o pohyb.

Mé tělo mělo alespoň malou šanci, když byla Kulíšek doma. Jedině ona mne dokázala vytáhnout alespoň na procházku k rybníkům. A to jsem ještě ukecávala "raději k tomu bližšímu". Takže to vypadá, že do Vánoc se nehnu. Ledaže by ... ledaže bych podlehla dnešní euforii z besedy o Jižní Číně a cvičení Tai Chi. Ty ladné pohyby mi učarovaly. A prý pomohou mým zdevastovaným zádům i předimenzovanému mozku. Ve středu dám vědět, zda mi to nadšení vydrželo ...

Zatím se budu v duchu prohánět kanadskou prérií z palety Jiřího Valtra.

Ještě 64 dní.

Smích je jako vyměňování dětských plenek. Nic se tím nevyřeší, ale zajisté to zlepší situaci.

Když přijdou, případně přijedou na svých vozíčcích, je jich plný dům. Skutečně. Zvládnou "ozvučit" všechny čtyři podlaží. Možná vypadají trošku jinak, možná mluví trošku jinak, možná přemýšlí trošku jinak... Ale dnes jsem se opět přesvědčila, že jejich vnitřní svět je stějně bohatý, jako ten náš.

Chvílemi byste nepoznali, kdo je "zdravý student" a kdo "handicapovaný klient". Handicap jsme měli my, protože naše počítače nemají repráčky a tudíž nemohli poslouchat hudbu. Naštěstí jsme měli eso v rukávu. Velký sál s obrovskými reprobednami a muzikanty v nadživotní velikosti. To byl nářez!

Na monitoru je lev.
Otázka: Co je to za zvíře?
Odpověď: Nevím.
Otázka: No, vzpomeň si, kdo je králem zvířat?
Odpověď: Prezident!

PS: Ne, nejsou mimo realitu. Jsou skvělí :o)

Ještě 65 dní.

Pes už svou přítomností dokáže vyvolat dobrou náladu všude tam, kde je jí nedostatek.

"Chtěl bych být medvídkem a z výkladní skříně koukat se ven," přáli si kdysi Zdeněk Rytíř a Michal Tučný v jedné písničce. Její melodie mi vytanula na mysli právě ve chvíli, kdy se uprostřed kruhu dětí rozvalilo pět nádherných psů – canisterapeutů, slastně natáhli packy, nechali se hladit a škrábat a pomalu usínali při dětské četbě. Když jsme poprvé svolali malé školáky na akci Čteme pejskům, netušila jsem, jak skutečně špatně na tom děti se čtením jsou. Slabikující prvňáček je úkaz zcela normální, ale druhák, třeťačka? Dnes už jsem nebyla tolik vyděšená, ale naopak nadšená, že děti přišly zase. Dobrovolně, odpoledne, ne povinně se školou.

Čtěme dětem, čtěme pejskům. Možná, až se podruhé narodím, budu mít krásnou bílouhnědou srst, rošťácká očka, brašničku na zádech a pouhou svou přítomností vyvolám úsměv na vašich rtech. Slibuji, že čtení budu poslouchat a ani nekňuknu.

Ještě 66 dní.

Neopouštějme své sny.

Sníte? Nemyslím „noční bijáky“ ale touhy, přání (dále viz shiftF7). Plníte si je? Anebo je odevzdaně, jeden po druhém, zanecháváte v krajinách fantazie, sami majíce namířeno do tvrdé reality? Dá se říci, že jeden můj sen se díky „ranám osudu“ vyplnil – můj koníček se stal mým živobytím. A další?

Samozřejmě pomíjím „mateřské tužby“, kdy vlastně lajnujeme oslnivou budoucnost svým potomkům, aniž by oni o to stáli. Kdepak, ať si mordují pravou mozkovou hemisféru sami. (Stačí, když do jejich hlavičky přidáme jen trochu mozkomíšního moku, aby ten jejich oříšek tak tvrdě nenarážel :o).

Ano, mám nesplněné sny. Dva. Plout zaoceánskou lodí a letět balonem. Dnes nad naším domem zase jeden letěl. (Queen Mary 2 se na náš rybník bohužel nevejde.) Kdykoli se objeví, mířím na něj svými objektivy a snažím se vmyslet do koše. Jaký to je pocit, jen tak si tiše plout? Nebe, oceán, modrá…

Ještě 67 dní.

Něco končí, něco začíná.

Nedávno jsem se dověděla, že v Lednici zrušili nádherné akvárium Malawi. Barokní konírny, ve kterých se po 18 let proháněli vodní živočichové místo panských plnokrevníků, čeká přestavba. A po ní se už sem nevrátí ani koně ani ryby ... Život půjde dál. Kdoví, co nám při příští návštěvě lázní nabídne "multifunkční centrum za třičtvrtě miliardy korun".

Zato dnes jsme vyprovázeli do života novou knihu. No, spíše knížečku pojednávající o místních hříšných lidech a jejich strážcích zákona. Taková trochu vážnější obdoba Četnických humoresek neveselého období roku 1945. Při pohledu na téměř plný sál mi bylo dobře. S literaturou, a regionální zvláště, to není zas tak špatné, když "s ní chtějí být lidé přistiženi in flagranti".

Ještě 68 dní.

Lojzík kam se podíváš.

Včera večer jsem vzala do rukou komiks, pustila Vaška z Youtube a začala zkoumat, čím že to žije současný literární, hudební a filmový svět. Pravda, jsem komiksový zelenáč, který má za sebou pouze Čtyřlístek, Rychlé šípy a Zeleného Raula. Asi proto jsem se chílemi v tom temném díle ztrácela. Není divu: Nebel – mlha, obráceně leben – žít. Život v mlze ... Musela jsem hodně namáhat oči, i ty vnitřní, abych rozeznala a pochopila, co se kolem mne děje.

Dnes to chtělo trochu světla romantického dávnověku po Dumasovsku ...

Až si Kulíšek bude v té správné době zpívat ... jedu domů po trati, jedu přes kopce ... bude naprosto jasno.

Ještě 69 dní.

Ještě že máme ten cloud computing.

Je dobře, milá bábinko, že jsme Tě před Tvým odchodem seznámili s počítačem a internetem. Pevně doufám, že dnes v době rozvíjejícího se "oblačného kompjútingu" už máš pronajatý svůj mráček a mezi sdílejícími uživateli bliká i moje ikona. Alespoň Ti můžu povinšovat k dnešnímu Mezinárodnímu dni seniorů.

Jak vidíš, Tvoje Kikinka je pořád na svém místě. Jen Kulíšek si vůbec nevzala k srdci Tvé starodávné "sedávej panenko v koutě, až přijde čas, najdou Tě" a vydala se za Malou louži do Ostrovního Království. Doufám, že ji máš stále na Monitoru a dáváš na ni za nás pozor. Přeji ti hodně mráčků a žádné bouřky.

Ještě 70 dní.

Kultura za milion.

Kdo není na internetu, jako by nebyl. To je už dost ohraná fráze. Proto mne šokovalo, když jsem zjistila, že existuje Netklub Herdulky. Chápete to? Krajkářky na netu! Ale i díky němu mohl vzniknout projekt Šestiúhelníková mozaika s mnoha desítkami paličkovaných "hexagonů". A jeden dokonce až z Nového Zélandu. Při pohledu na tu krásu člověk lehce zapomíná na stýskání.

Ještě 71 dní.